Hudba Kultúra & umenie

Marta Kloučková: Mali by sme sa snažiť naše publikum vychovávať.

Pavel Chodúr

Titulná foto: Kateřina Bibrlíková

Ako si sa dostala k hudbe? Ako to celé začalo?

Od mala mě k hudbě vedli rodiče – ač nejsou profesionální hudebníci, dbali o to, aby pro nás s bratrem byla hudba součástí výchovy a všeobecného vzdělání. Oba jsme chodili do ZUŠ Jablonec nad Nisou na piano, já jsem ještě zpívala i několik let ve sboru. Zpívali jsme s kytarou u táboráku, pouštěli si doma desky… Skoro každý den jsem jako dítě měla koncert v koupelně – dokázala jsem tam (sama) být tak dlouho, dokud nezazněl celý můj tehdejší repertoár, což byly tenkrát hlavně písně z muzikálů – Jesus Christ Superstar, Dracula, Johanka z Arku nebo Krysař.

Foto: Vojtěch Havlík

Kedy ti napadlo že by si robila Jazz? Bolo to niečo spontánne alebo to malo nejaký hlbší zmysel?

Můj děda měl kapelu, kde hrál na saxofon a mám dojem, že jsem jako malinká musela být jazzem obklopená.A když mi bylo 15, vyhrála jsem v Jablonci místní soutěž ve zpěvu, kterou pořádal klub Na Rampě. Tam si mě všiml František Kozderka a chtěl, abych zpívala v jeho kapele Jazz H Faktor. Hráli jazzové standardy v zajímavých aranžích a já jsem se do té hudby zamilovala 🙂 Od té doby jsem zpívala  v kapele, jezdila na jazzové dílny – nejdřív do Frýdlantu, později do Prahy. V 17ti jsem odjela do USA, kde jsem rok studovala a i tam jsem zpívala s místní jazzovou kapelou a hrála na piano se školním big bandem. Po maturitě na gymnáziu jsem šla do Prahy na konzervatoř, kde jsem studovala muzikál a později jsem šla na VOŠ Jaroslava Ježka studovat přímo jazzový zpěv.

Foto: Kateřina Bibrlíková

Čo sú tvoje hudobné vzory?

Těch je mnoho…tak například Ella Fitzgerald, Erykah Badu, Whitney Houston, Amy Winehouse, Becca Stevens, Miles Davis.

Momentálne máš vonku svoj klip After Love, kde si sa v rámci textu inšpirovala básňami Sary Teasdale. Prečo práve jej básne tak zarezonovali a sú jej básne inšpiráciou aj pre iné tvoje skladby?

Její básně mi jsou blízké, mám na lásku nejspíš podobný pohled… a baví mě její nadhled a klid. Navíc jsou její básně melodické, skvělé se zpívají, slova, která používá, jsou zvukově barevná a mají hloubku, nesou emoce.

Dají se interpretovat různými způsoby a to se mi na nich líbí. Mám obecně ráda, když věci nejsou zřetelné na první dojem, když mají tajemství nebo více významů. Na albu jsou kromě After Love ještě tři její básně: Dust, Jewels a Morning.

Foto: Kateřina Bibrlíková

Si finalistkou súťaže Voicingers 2017 a semifinalistkou Riga Jazz Stage 2018. V čom boli tieto súťaže v rámci tvojej tvorby kľúčové?

Díky Voicingers jsem dostala od Jána Sudziny nabídku natočit album, za což jsem moc ráda. Také jsem tam potkala spoustu talentovaných hudebníků a zpěváků – soutěž mi dost otevřela oči v otázce úrovně jazzového zpěvu na evropské scéně a celkově k přístupu vokalistů k jazzu. Voicingers klade důraz na individualitu a na vlastní přístup k hudbě, to se mi moc líbí.

Oproti tomu Riga Jazz stage jde tradičnějším způsobem, jde spíš o to, fantasticky intepretovat jazzový standard, i když ani to není pravidlem… jde tam spíš o show off, než nutně niterný prožitek, ale i to bylo velmi zajímavé sledovat, stejně jako potkat se se současnou špičkou mladých evropských jazzových zpěváků a získat i obrázek o tom, jak fuguje scéna v Evropě či USA z pohledu dramaturgů festivalů a jazzových klubů. A k tomu se tam letos sešla i skvělá parta mezi soutěžícími, byl to zážitek.

Foto: Kateřina Bibrlíková

Hudbe sa venuješ už dlhší čas, prečo až teraz vydávaš svoj debutový album?

Tohle je první album, které vyjde pod mým jménem a většina písní je mých. Předtím jsem měla kapelu Nano Illusions, tam jsme tvořili společně, jamovali jsme, každý přinesl nápad, riff… a když melodické linky a texty byly moje. Natočili jsme EP, a pak album Krajiny stíny v roce 2014. Kromě toho jsem natočila dvě alba s vokálním sextetem SKETY.

Došla jsem za tu dobu k názoru, že na desku je potřeba mít čas. A já jsem na svou tvorbu nikdy neměla tolik času jako letos – zato jsem měla vždy dost nejistoty. To se změnilo právě po Voicingers – v září 2017 jsem dokončila VOŠ Jaroslava Ježka a i díky té soutěži jsem si začala za svou tvorbou víc stát. Už na škole jsem v rámci hodin kompozice spolupracovala s Vítkem Křišťanem, líbí se mi jeho otevřenost, nadhled a pozitivní přístup – když kritizuje, vždycky konstruktivně. Oslovila jsem ho, jestli by na se mnou na albu nechtěl spolupracovat a on souhlasil. Měla jsem dost věcí napsaných, jen zkrátka čekaly na ten pravý čas a ty pravé spoluhráče a to se stalo právě letos.

Foto: Vojtěch Havlík

Prečo práve názov Loving Season?

Název jsem vymýšlela až poté, co bylo album natočené. Chtěla jsem, aby ten název evokoval pocity, které ty písně (doufám) v posluchačích vzbudí. Písně nejsou psané tak, aby tvořily příběh, ale tím, jak jsme je zahráli a jak jsem je poskládali za sebou, se v nich dá najít dějová linka intenzivní lásky, která už není. Nebo možná ještě je. To si musíte to album poslechnout :-)Pro mě je láska velké téma, fascinuje mě.

Foto: Vojtěch Havlík

Myslíš si že je jazz štýl hudby, ktorý má v dnešnej dobe čo povedať? Je mimo mainstreama v Európe nemá až takú silnú tradíciu. V čom je pre teba špecifický, dôležitý a kultúrne obohacujúci?

Já bych neřekla, že nemá v Evropě silnou tradici, jasně, že vznikl v USA, ale jazz má už dlouho na evropské scéně své místo, jsou tu skvělí jazzoví hudebníci, big bandy, projekty, festivaly… A jestli má v dnešní době co říct? Rozhodně ano, stejně jako má v dnešní době co říct klasická hudba. Jen oba jmenované žánry kladou na posluchače větší nároky a v tom si myslím, že je problém dnešní doby – všeobecná tendence chtít všechno hned, zjednodušovat, zkracovat, zrychlovat, jen, abychom ničím netrávili příliš času, nepřeje hudbě, která je složitější, abstraktnější nebo zkrátka vyžaduje více pozornosti. Ale tím spíše bychom se měli snažit publikum vychovávat – ale už od mala, ukazovat dětem ve školách, že jazz i klasika mají obrovské kouzlo a je to obdivuhodný svět, který stojí za to objevit.

Navíc jazz se stále vyvíjí, fúzuje s jinými – i mainstreamovými žánry, a tím spíše může zaujmout širší publikum. A tak doporučuji zbavit se škatulek, představ o tom, co „ještě je“ a co „už není“ jazz, brát ho jako žánr, který se vyvíjí, je organický. A to nejen  z pohledu hudebníka, ale i dramaturga, posluchače… zkrátka je dobré zbavit se předsudků. Tento rozhovor píšu v New Yorku, včera jsem byla v Blue Note na Robertu Glasperovi (Miles Davis Tribute „Everything’s Beautiful“ with Bilal) a tam ta nadžánrovost byla krásně zřetelná. Někdy mám pocit, že jazz u nás není správně komunikovaný, že tomu média ani některé festivaly příliš nepomáhají tím, že jej prezentují jako hudbu, která baví jen úzký okruh privilegovaných posluchačů… pokud vůbec o jazzu něco napíšou. Přála bych si, aby jazz dostal v médiích více prostoru a byl u nás komunikován jako žánr, který je současný a ne naopak.

Pro mě je jazz specifický ve svobodě, v sebevyjádření. V tom, kolik pocitů se jím dá vyjádřit a jak barevný může být. Zároveň má svá pevná pravidla, není to jen tak, přijít a začít hrát hudbu s prvky jazzu, ať to bude hip hop nebo lidovka. A pak je dobré se zase posunout dál, pokud má vzniknout něco nového. A v tom je to krásné. Čím víc si ten jazyk osvojíte, tím jste svobodnější.

Priblíž nám trochu svoj debutový album? Koľko bude mať piesní a v akom duchu sa bude niesť?

Písní je dvanáct a myslím, že jsou celkem intenzivní, jak hudebně, tak co se týče textového sdělení. Věřím, že si u poslechu lidi nebudou vařit večeři, ale že je naše hudba naopak donutí zastavit se, intenzivně vnímat. Texty písní jsou o lásce, o emocích, jsou to mé příběhy, příběhy Sary Teasdale nebo mé myšlenky a dojmy ze situací, které vznikají v mezilidských vztazích. Jsou to především písně, vycházejí z textů, z básní a jsou jazzově zahrané, protože kapela – Vít Křišťan, Jan Fečo a Marek Urbánek – je jazzová. A společně s hosty alba – Davidem Dorůžkou a Clarinet Factory ty písně posunuli ještě dál, dali jim duši. O celkový zvuk alba se postaral Adam Karlík a i díky tomu věřím, že se lidem naše hudba dostane „pod kůži“.

Foto: Vojtěch Havlík

Čo je podľa teba najkrajšou vecou na umení a tvorbe?

Je to svět, do kterého může člověk utéct… anebo si ho kolem sebe vytvořit. Nedovedu si bez umění svůj život představit – nebo vůbec bez nějakého takového světa ve světě. Ten „svět ve světě“ třeba může být  pro někoho i sport nebo zahradničení, ale umění a tvorba má navíc ještě to sebevyjádření. To mě na tom baví. Zapsat si myšlenky do deníku a dát ho přečíst komukoli, kdo bude chtít. Zanechat stopu.

Foto: Vojtěch Havlík

O autorovi

Pavel Chodúr

Pavel Chodúr

Študoval na VŠMU odbor Umelecká kritika a audiovizuálne štúdia. Tu sa začal venovať písaniu scenárov. Je podpísaný pod prvú slovenskú adaptáciu komiksu v réžií Romana Gregoričku Orfeova pieseň. Venuje sa kreatívnemu písaniu, réžií svojich vlastných diel, herectvu. Rád cestuje a píše o svojich cestách denníky. Niekoľko rokov fungoval v amatérskom divadle ako scenárista a herec a v súčasnosti pracuje pre castingovú agentúru Cine-jessy tiež na pozícií kreativca. Inak vo voľnom čase číta, píše, pozerá, počúva a keď mu zostane chvíľa voľného času ide sa prejsť.