Hudba Kultúra & umenie

February: Riff jsem dal dohromady několik dní po teroristických útocích v Paříži

Vlado Král
Autor: Vlado Král

Tento rok ste vydali debut Branching Tracks. Prečo ste si zvolili práve tento názov?

Tom: Název jsme hledali dlouho. Padaly různé návrhy, ale nic moc nebylo ono. Pak jsme začali uvažovat, že bychom album pojmenovali po některé z písniček, ale ani to nám úplně nesedělo. Takže jsme se rozhodli to udělat tak nějak napůl, tím způsobem, že název pouze lehce vychází z některého ze songů. Začali jsme tedy od “Branches”. Basák Tom přišel se slovem branching a já k tomu doplnil tracks, k čemuž mě inspirovalo album Pet Sounds od Beach Boys.  Taky nám přijde, že to hezky vystihuje písničky samotné, hodně z nich má takovou “rozvětvenou” strukturu.

Na skladbách Branching Tracks počuť, že ste ako umelci prešli kus cesty a posunuli sa dopredu. Ako album vznikal? Aké sú za ním inšpirácie?

Vlad: Ta deska začala vznikat prakticky už ve chvíli, kdy vznikla kapela, což je zhruba 3 roky zpátky, jednou z prvních skladeb totiž byla „My Swan Dear Swan“, která tehdy měla ještě trochu jinou podobu. Postupem času vznikaly nové věci, všechny ale byly tak trochu různé a docela trvalo, než jsme si ujasnili nějakou ucelenou představu o zvuku, který by je spojil, což se nakonec, myslím, docela povedlo. Velkou roli v tom hraje Tomova inspirace zvukem Kevina Shieldse z My Bloody Valentine, u mě tady zase za vzory posloužili Jonny Greenwood a Ed O’Brien z Radiohead. Slýchám dost lidí mluvit právě o tom, že náš zvuk je jaksi „britský“, nejsou tedy daleko od pravdy. Obecně je na téhle desce dost vlivů shoegaze a britského indie rocku, náš styl ale budeme v blízkém budoucnu dál rozvíjet, některé elementy odejdou a některé zase přijdou.

Na prvé vypočutie ma najviac zaujala skladba Wichou. Idú z nej silné emócie, a názov podobne ako hudba, pôsobí až mysticky. Čo je Wichou a aký príbeh skladba ukrýva?

Vlad: Text jsem začal psát v jednom z nelehkých období mého života a dokončoval postupem času jako aftermath toho období. Texty píšu tak, že mě něco napadne, ať už myšlenka nebo nějaké zajímavé frázování, napíšu si to na nejbližší papírek nebo třeba účtenku v práci a založím do diáře a pak to všechno po nějaké době vysypu na stůl, dohledám, co k čemu patří a pokud je toho k nějakému tématu dost, ono už se to dopíše samo. Konkrétně Wichou je můj vnitřní nepořádek, nejistota a dezolace, ztracení a znovunalezení, stav, kdy vůbec nevíte, jak dál a ani nechcete nic a nikoho poslouchat. Je to ale zápis pro mě, abych si pamatoval, že i když všechno vypadá bledě a netuším, co dělat, vždy stačí jen pustit k sobě někoho, kdo mě jen trochu popostrčí, podá pomocnou ruku. A všechno bude dobrý. A jako autor jsem samozřejmě poctěn. Wichou je zkomolenina, kterou vymyslel Tom.

Tom: Songu jsme tak říkali a psali si ho tak na setlist, tak jsem si říkal, proč to tak nenechat. With You se přece jmenuje spousta písniček.

Pri počúvaní Concert Hall mám pocit, že sa dotýka súčasného diania vo svete, ale možno sa mýlim. Môžete priblížiť o čom skladba je?

Tom: Ten základní riff jsem dal dohromady několik dní po teroristických útocích v Paříži před třemi lety a když jsem to pak o několik měsíců později dokončoval, odvíjel se od toho i text. Mě se to tehdy strašně dotklo, protože jestli mám na světě něco rád, tak je to muzika a fotbal – a právě tyhle dvě věci se staly hlavním terčem těch atentátů. Takže je to vlastně takové moje pacifistické naléhání. Prostě jednoduché sdělení, že násilí nic nevyřeší, a kdo si myslí jinak, tak ať se vzpamatuje. A tím zdaleka nemyslím jenom teroristy.

O nějaký extra politický song jsem se ale nepokoušel, daleko víc je to spíš o tom, jak je to na houby, když jen tak umře mladý člověk. Někde na internetu jsem viděl fotky těch lidí, co tehdy v Paříži zemřeli, třeba ještě z odpoledne toho dne. Prostě mají fajn den, jdou se večer pobavit a tam je někdo brutálně zavraždí. A nemusí jít o nějaký teroristický útok. Stačí, když člověk udělá krok vedle, a je pryč. Tahleta totální náhodnost mě strašně děsí a do textu se to asi promítlo.

Ktorú skladbu z Branching Tracks majú fanúšikovia na koncertoch najradšej?

Tom: Určitě Life Is Not a Film. Má to disco rytmus, takže si všichni můžou zatrsat. Navíc se tím songem nese taková švihlá nálada, díky které z nás vždycky spadne jakákoli stydlivost nebo nervozita a prostě si na chvíli zablbnem.

Ktorú skladbu naopak, hrávate najradšej vy?

Tom: Můj favorit je teď Concert Hall a pokud vím, tak to kluci mají podobně. Já ale vždycky hraju nejradši tu nejnovější věc v repertoáru, která se nám ještě neohrála, takže se to bude určitě v budoucnu měnit.

Ako sa vám hralo na Colours of Ostrava 2018?

Tom: Dost možná to byl náš zatím největší koncert, první tři songy jsme byli nervózní až na půdu a asi to šlo poznat. Pak to z nás ale díky podpoře lidí spadlo a zbytek koncertu jsme si parádně užili. Z našeho výkonu jako takového jsme měli trochu rozporuplné pocity, pak ale za námi během festivalu začala jen tak chodit spousta známých i neznámých tváří s tím, že se jim koncert moc líbil. Pocit byl hned lepší. Za to zpětně všem moc děkujeme, ta podpora byla úžasná.

Máte radšej vystúpenia v kluboch alebo open-air?

Tom: Mně osobně příliš nesedí hraní na větších pódiích, které mám spojené s open-air koncerty. Ne, že bychom na nich hráli nějak často, a čas od času je fajn se nadýchat čerstvého vzduchu, ale asi u této otázky zvolím odpověď starého bigbíťáka: nejradši mám upocené kluby bez oken, kde smrdí rozlité pivo a kabinky na záchodech nemají dveře.

Tento rok ste odohrali viacero koncertov. Máte nejakú zaujímavú príhodu?

Tom: Z tohoto roku ani ne, jsme totiž hodní kluci, co jedou po koncertě domů a hybaj na kutě. Loni v prosinci jsme si ale stihli sebevražednou “tour” o třech koncertech po Polsku a Německu s našimi kamarády November Might Be Fine. V Sosnowieci bylo fajn publikum a hlavně jsme se setkali s naším náhodným polským diehard fandou, který na nás přijel bůhví odkud a až děsivě se vyznal v naší muzice. Kluci pak dali další den na jeden zátah cestu z vesničky u Sosnowiece do Berlína a zpátky domů do Ostravy. Já se v Berlíně odpojil a zažil si perfektní bezesnou noc s osmi chrápajícími Asiaty na hostelovém pokoji.

Čo chystáte najbližšie?

Tom: Koncert na Colours of Ostrava beru tak trochu jako příjemné završení jedné kapelní etapy. Letos jsme vydali desku a odehráli spoustu koncertů, z čehož máme velkou radost, ale cítíme, že je potřeba se posunout dál. Hrajeme málem tři roky pořád dokola těch samých deset dvanáct songů. Ze všech sil ale makáme na tom, aby se to změnilo. Měli jsme teď v srpnu čtyřdenní kapelní soustředění, během kterého jsme dali dohromady několik nových věcí. Je to zase něco maličko jiného, než jsme dosud hráli, a jsme zvědaví, jak se to bude našim věrným fandům líbit. Možná je ukážem 22. 9. v naší rodné Ostravě, kde si zahrajeme s Psychocandy v rámci jejich rozlučkové tour.

Linky:

februarymusic.bandcamp.com

www.facebook.com/februarymusicofficial

soundcloud.com/february-346062486

O autorovi

Vlado Král

Vlado Král

Vyštudoval Hudobnú vedu na Filozofickej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave. Momentálne pokračuje na tejto katedre ako interný doktorand kde sa venuje výskumu hudobno-historických pamiatok a využitiu nových médií pri ich spracovní. Vo voľnom čase občas prispieva recenziami do rôznych periodík, číta knihy, pozerá filmy a je veľkým fanúšikom seriálu X-Files.